Nedá mi to, trochu si pro sebe musím tu čtyřku shrnout. Na Chilli jsem začala publikovat v době, kdy foodblogy byly dost v módě. Nebyly bedýnky ani farmářské trhy a šéfredaktoři „papíru“ témata o jídle šoupali na zadní stránky ke křížovkám. Takže jsme byli hladoví a vděční za každej usmolenej report ze školy vaření nebo food festivalu. A pod každou blbostí, kterou někdo z nás vyvěsil na web, byly desítky oslavných komentářů. Báli jsme se chodit do nóbl hospod a zpráva o první michelinské hvězdě byla jako gól na mistrovství světa. Foodblogeři byli tajemná úderka bez tváří a s inkognito jmény, která opatrně pronikala do velkých médií. Jasně, trochu to přifukuju – byla to prima doba a jsem moc vděčná za přátelství, která trvají dodnes. O jídle se za tu dobu začalo pořádně psát v pravidelných rubrikách a každé dobré noviny či magazín dnes mají tlupu vlčáků=recenzentů (dobrých i slabých), kteří cupují české restauratéry. Šéfkuchaři začali být sexy hvězdy, což je paráda! I já jsem to aspoň malinko posunula. Spolu s  Karlem Škrabalem a Hanou Černohorskou v MF DNES jsem založila pravidelnou středeční stránku o gastronomii na jižní Moravě a dala dohromady tým lidí, kteří na stránce pokračují doteď. Na to jsem skutečně pyšná.

Slavná éra foodblogů je podle mého názoru trochu fuč. Aby si autor udržel stálou čtenářskou skupinu a dlouhodobě web utáhnul, nestačí jen publikovat recepty na buchty z prášku do pečiva. Musí přinést i něco navíc – sympatický jazykový styl, rozumný námět nebo možnost se na obsahu podílet. Téma o jídle přestalo být zábavou pro pionýrky. Už  umíme vědomě si hlídat kvalitu v tašce s nákupem i to co dostaneme na talíři v restauraci. (Teď se ještě musíme naučit líp oblíkat. Takže jestli chcete založit blog, pište o módě…)

Dost se změnilo i na hospodské scéně. Sleduji především brněnskou a jihomoravskou sekci, Praha je pro mě na podrobné zhodnocení dost daleko a hodně se mění. Za tu dobu, co o jídle píšu, pozoruju s velkou radostí, že host v hospodě přestává být blbečkem, který sežere všechno. Je poučenej, náročnej a za svý peníze NĚCO chce. To mě moc těší. V Brně před čtyřmi lety dobré jídlo stálo šílený peníze a téměř chyběl level pro střední třídu. To už dnes neplatí, jsem nadšená, že obstály podniky typu Avia či La Bouchée, kde se u stolu střídá student s manažerem. Je to dobrý trend a bude pokračovat, důkazem je třeba prima humbuk kolem brněnského Bistra Franz (Urvěte místo na světle vepředu, k záchodu si nesedejte!) nebo Cattani.

A Julča osobně? Mně se za čtyři roky díky tomuhle blogu změnil život. Mám výkyvy, a budu mít, ale tohle je moje láska, která mě po čertech baví. Díky za čtyřletou přízeň!

Naopak způsobně leží v pelíšku, kojí kočku a dělá svým lidem klidnou společnost. A když má (jako správná kníračka) štěkat na sousedy, jen si bafne pod stříbřitý fousky. Je fakt, že jejím osudem je „bejt za odměnu“, protože nahradila torpédo jacka russella Atose, o kterého jsme přišli při autonehodě. Fifka je na světě prostě proto, aby milovala všechny doma a nepáchala voloviny. Já jí to každý týden vracím při tréninku na překážkách, který vášnivě zbožňuje.

Děti už tři dny vymýšlí, jakou oslavu té naší krásce uspořádáme. Zatím jsme ve fázi „všechny z rodiny pozveme“ a „koupíme jí korále“, takže nevím jak se to nakonec vyvine. Určitě si ale pochutná na dobrotě, které jsem v záchvatu lásky ke štěnce upekla tři plechy. Recept na psí cukroví játroví není můj, je vyzkoušený lidmi ze Zvířetníku, což je bezva internetový spolek lidí, kteří se scházeli na Neviditelném psu a kam si chodím pro dobré slovo.

Játroví se dá připravit do zásoby, pokud chodíte s kapsou dobrot jako já a nebaví vás cpát psa buřtama nebo sýrem. Játroví má strukturu cereální tyčinky, nesmrdí, nematlá se a víte co v tom je. S játrovím v kapse jsem i na cvičáku dost atraktivní, takže fenka přestane lítat, přijde a hezky si sedne. Jestli nemáte psa, tak nevím k čemu by vám játroví bylo, ale třeba občas chodíte ke kočkařům nebo pejskařům na návštěvu. A ti pytlík sušených jater určitě ocení.

Recept na tři menší plechy játroví

• kilo jater (já jsem koupila vepřová)
• tři hrsti ovesných vloček
• čtyři stroužky česneku. A to je všechno.

Játra, vločky a rozmačkaný česnek dáme do mixéru a rozmetáme. Je z toho taková šílená růžová šlehačka, ale nebojte, ono to vyčáchne a ztuhne. Nalejeme na pečící papír a pečeme deset minut v troubě. Po vychladnutí nakrájíme na kousky.

Tak holčičko moje chlupatá a fouskatá, všechno nejlepší!

Obrázek na špejli je prý zajíc. Dcera tvrdí, že je Fifi v lese honí (ale kecá:)).

Mně by letos po provařených a propečených Vánocích nepomohla už ani petlice. Ty desítky dek másla, kakaa a majonézy co jsem letos poctivě připravila, usurpují totiž nejen všechna patra v ledničce, ale i balkon a koupelnu. Jdu věšet prádlo a zakopávám o krabice perníků. Potřebuju mixovat, ale v misce se roztahuje máslový krém, kterého jsem letos ušlehala nesmyslně moc. A to mi můj muž teď volal, že veze od babičky právě zabitou husu. Pomoooc, potřebuju salát, mátovej čaj a jít běhat. Tak jo. Dneska nic nejím, jen tohle: zelené salátové listy jsem rozsvítila měsíčky oranžových mandarinek a hladkou texturu doplnila plátky mandlí. Zkuste to, je to jednoduché a fajn.

Zelený salát s mandarinkami

Potřebujete ledový nebo hlávkový salát, plechovku mandarinek, lupínky mandlí nebo piniových oříšků a zálivku. Ta vznikne z trochy soli, několika lžic mandarinkové šťávy, lžíce citronové šťávy a dobrého oleje. Dobrou a lehkou chuť

Mám čtyři sourozence a máma s tátou pro nás připravili nesčetně vánočních oslav. Hutnou chuť tátova bramborového salátu a recept na křehké a pocitronované holandské řízky jsme si, bráchové i ségry,  odnesli z domova s sebou. A tyhle tradiční dobroty připravujeme i ve svých nových rodinných odnožích. Jsme žraví fajnšmekři a všichni se rádi aktivně motáme v kuchyni. Logicky mi z toho vyplývá, že saláty by v šesti brněnských rodinách měly mít podobné složení, chuť i konzistenci. Jenže ne! Každý chutná úplně jinak. Změřili jsme si to )

Brašule letos vymyslel (a díky mu za skvělou fotku!), že si saláty vzájemně ochutnáme, ohodnotíme a vyhodnotíme ten nejlepší.  Na Štěpána jsme všichni poctivě dodali plastový tyglík se svým uleženým vzorkem a degustační porci kydli na očíslovaný talíř. Všichni příbuzní poté zodpovědně očmuchávali majonézové hromádky, sousta pečlivě vychutnávali a přidělovali vzorkům čísla od jedničky do šestky. Překvapilo mě, že někdo z mých blízkých dává k bramborám jen zelený hrášek a dochucuje hodně do kysela. Druhá rodina zase brambory i kořenovou zeleninu krájí nezvykle na pidikostky, takže uvařené kusy drží při sobě v takových kouličkách. Já jsem zase během let postupně zapomněla, že táta dává do salátu malé křupavé fazole a připravuji  salát bez luštěnin.

Výsledky byly slavnostně předneseny, s potleskem a výskáním. A druhý brácha si s celou svou rodinou šťastně přišel pro vyleštěnou putovní cenu. Jeho salát byl fakt výborný a vyhrál právem.

PS: O pár chvil později jsem se při rodinném věštění dozvěděla, že mi pomalu narostou třetí zuby. Jsem na tom určitě líp než ségra, které děti předpověděly deset malých koťátek…

Co neobvyklého děláte na Vánoce vy?

Teď mám čas si ji v klidu prohlídnout, promyslet a pořádně nasát její vůně ) Píšu, plánuju, běhám, lektoruju kurzy a nadávám jenom trošku. Taky vařím, peču a čtu. Peču a čtu! A o tom to dneska bude. Zrovna teď mě díky Rachadovi (linkoval na FB) baví vtipné texty z rodinné farmy conovehonakopci.cz. Zaregistrujte se, jinak se nezasmějete, protože články jsou skryté. A jeden recept Kláry mě nadchl tak, že jsem hned rozfajrovala troubu. Domácí rohlíky. Musím ale pozdravit svoji mamku, protože ta z téměř stejného těsta dělá úžasné houstičky. A vzduchem načechrané kynuté těsto a vůně zlatavých housek z trouby je moje dětství. Mamka je totiž umí ze všech nejlíp a dokáže je báječně naplnit křenem a okurkou a jemně posypat hrubou solí nebo mákem. Jsou neopakovatelné, krásné a chutnají nám na rodinných oslavách. Trochu se stydím, že spoléhám na ni a nenapeču je sama. A že mě teprve článek jinde donutí otevřít svoji zamaštěnou kuchařku a zadělat na kvásek. Takže mami, tohle nejsou tvoje copánkem pletené housky, protože ty tvoje jsou jedinečné. Zaslouží si samostatný článek, ale teď nemám fotku. Tohle jsou rohlíky, které chutnají trochu jinak, mají jiný tvar a hnětla je jiná ruka. Byly ale taky moc dobré, a to už zase moje díky patří Kláře na kopec. Dcera snědla tři rohlajzy ještě horké, mazala si je máslem a to se úžasně rozpouštělo. A Fanda přiletěl z karate a s plnou pusou na mě volal, že jsem skvělá. Takže až vás bude zlobit třeba vlezlé prosincové počasí a tma za oknem, zadělejte taky na domácí housky nebo rohlíky. S máslem jsou fakt boží.

Rohlíky od Kláry z kopce

Potřebujete:

• Půl kila hladké mouky (budete mít 16 malých rohlíků)
• kvásek z půlky droždí (plus lžičku cukru, mléko a mouku do kvásku)
• zarovnanou polévkovou lžíci soli
• tři lžíce oleje
• žloutek do těsta
• žloutek k potírání rohlíků
• mák a hrubá sůl na posypání

Z droždí, mléka, cukru a trošky mouky zaděláme kvásek a necháme v teple kynout. Trvá to  asi 15 minut. Z mouky, nakynutého kvásku, oleje, žloutku a soli zaděláme těsto v teplé míse. Já mám keramickou a nechám ji chvíli stát na varné desce, je trochu rozehřátá od trouby, která je zapnutá. Kvasnice potřebují teplo, ale ne horko, jinak těsto nevykyne. Při hnětení žbrdněte do těsta trochu vlažné vody. Aby bylo těsto vláčné a hladké, musí se dobře propracovat. Nelepí se na mísu ani vál a při hnětení vydává typický zvuk. Až bolí ruka a těsto je lesklé, mísu přikryjeme utěrkou a necháme v teple asi hodinu nakynout.

Těsto rozdělíme na poloviny. Obě koule rozválíme na placku a nožem nebo rádýlkem je hvězdicovitě rozdělíme na osm trojúhelníků jako pizzu. Dvakrát osm je šestnáct, máme tedy šestnáct stejných dílů na rohlíky. Každý kousek smotáme od širšího konce a stočíme do úhledných rohlíků. Na plechu je potřeme rozkvedlaným žloutkem a posypeme mákem a solí. Necháme na plechu ještě asi pět minut kynout. Pečeme dozlatova na 180 -200 stupňů Celsia asi 8-10 minut.

Na parkoviště k lezeckému areálu dorazil i můj parťák. Bez mapy, buzoly, vesel i kormidla, po šíleném večírku. Uf, potřeboval spíš postel, pořádnej vývar a studenej obklad na čelo. U stanice lanovky se ale podíval nahoru na nekonečný kopec – a bylo rozhodnuto. „Toho bohdá nebude, aby král český z boje utíkal,“ prohlásil a statečně se zakousl do kopce. Skvěle, jdeme po vlastních! Strmou cestou na Růžohorky stoupáme prvních čtyři sta výškových metrů.

Vlhká a chladná cesta lesem kupodivu rychle ubíhá. Zastavujeme se, šplácháme v potocích, namáčíme psa, kocháme se každým výhledem, nasáváme energii, posloucháme vrnění lanovky a kecáme o blbostech. Nikde nikdo, nahoře nad námi píská dravec a mně se chce křičet, jak je to krásný. Po hodině a půl mezi stromy blýskne střecha Děčínské boudy: náš první cíl. „Tady si tu kocovinu doléčíš,“ slibuju.

Z jídelního lístku bych si objednala celou první stránku. Ano, všechno si děláme sami, ujišťuje pohodářka v kroji a diví se, že tak civím do jídelního lístku. Jsem uchvácená. Žádné složitosti, všechno už vymysleli budaři, chytré hospodyně a chlapi od ovcí. Vývar mají, ale my si objednáváme dva kameninoví tyglíky vychlazeného podmáslí – po metrech stoupání úplná lahoda. Kyselo jsem před lety měla v jedné podkrkonošské hospodě a bylo to naproto příšerný. Tady neváhám a prosím ještě o chleba s tvarohem, houbovku a bramborák. Vyměňujeme si dřevěné lžíce a ochutnáváme osvěžující kyselo i koncentrovanou vůni podhoubí. Neuvěřitelné, sedíme na rozkvetlé louce, kolem nás příjemně fouká, krojovaná slečna nosí k vedlejším dřevěným lavicím studené borůvkové koktejly a pocukrované nadýchané koláče. Maso na různé způsoby? Jasně, kusy hovězího chodí vedle v ohradě. Musím se ještě na závěr podívat do boudy. Sympatická kuchařka doporučuje ještě polévku se šťovíkem, ale tu si nechám na příště. Mámím z ní recept na to moc dobré kyselo. Žádný problém, povídáme a vaříme a mně se chce řvát podruhé. Uprostřed Krkonoš, v lese a taková nádhera? Nechceme se přecpat, tak ukládáme něžně zabalený krajíc čerstvého chleba (pečou sami, jak jinak) do batohu a příjemně osvěženi lezeme posledních čtyři sta metrů na vrchol.

Nemůžu se z kulinářského zážitku vzpamatovat. Poslední stovky metrů jsou šťastný i šílený zároveň. Řehtáme se tomu že nemůžeme, funíme, potíme se, psa už musíme nést a já cítím, jak se mi pálí ramena. Ale jsme na Sněžce! Nahoře fouká, fotíme, fascinovaně koukáme do Obřího dolu a snažíme se nevnímat desítky lidí kolem sebe. Nějak nechci civilizovaně posílat pohledy z poštovny. Musím se sem vydat na podzim nebo v zimě, když je to pro většinu turistů méně pohodlné. Ale výhled je nádherný a já jsem na sebe pyšná.

Ještě pořád nevíme kudy zpět, nakonec volíme směr k Luční boudě – prý si tam pečou vlastní rohlíky, to mě zlomilo. Kam se podívám, je vidět předaleko, ale davů už se nezbavíme až k Výrovce. Skáčeme po kamenech dolů, Fifa nemůže, takže ji nesu. Na Luční boudu je to dva a půl kilometru tundrou, jsme tam za chvíli. Luční bouda je další Václavák. Vyhlášená pekárna právě vyprdla a dodala dávku skvělých koláčů i čerstvých posolených rohlíků. Nejsou úplně levné a nákup u pidi okénka v tmavém přízemí by mohl vypadat důstojněji.

Platíme dvacku za rohlík, pětatřicet za koláč s drobenkou a sedíme na kamenech před boudou. Není kam se rozložit, všichni spíš postávají se svačinou v ruce, pokud se nechtějí cpát uvnitř v restauraci. To my ne, takže rychle mizíme cestou na Výrovku. Sranda – celou dobu se nám lepí podrážky bot k podivně rozteklému asfaltu. Ale přehoupneme se přes sedlo a koukáme na další hradbu hor a dominantní Černou horu s vysílačem. Na Výrovce s vychlazenou kofolou v trávě usínáme pod borovicí. Zbývá posledních pět kilometrů do Pece.

Je nám fajn, klesáme zostra k Richterovým boudám, Fifka nás ďoube do lýtek a povzbuzuje. Je mi trochu líto, že se vracíme do údolí, chtělo se mi ještě pokračovat po hřebenech. Příště, v nohách sedmnáct parádních kilometrů! Už vím, že na Sněžku se dá dojít i bez svačiny, měkký chleba s vůní hory nostalgicky dojídám v autě.

Kdyby se vám taky chtělo:

Parkování v Peci na hlídaném parkovišti stojí na celý den (červen 2011) 120 Kč. Přímo u parkoviště je bobová dráha (70 Kč dospěláci jeden sešup – málem jsem umřela strachem z výšky – musím překonat) a horolezecké bludiště s jízdou po laně.

Ušli jsme asi 17 kilometrů, vylezli z 818 metrů nad mořem do nejvyšších v Česku 1602. Na Sněžku jsme stoupali 2 hodiny 20 minut. Celkem i se všemi zastávkami, kocháním, jídlem a šlofikem na Výrovce to trvalo 9 hodin. Až půjdu příště, půjdu rozhodně zase na Růžohorky a zkusím to zpátky dolů Obřím dolem. Tak.

Nejsem určitě tak zásadová matka, abych dětem nechávala klíčit svačinu na vatě v piksli od Ramy, ale nějak se mi včera nechtělo trávit čas v instantním prostředí a hrát pimprlový divadlo s růžovou hračkou po plastovým tácu. Takže mekáč jsem škrtla. Tak upřímně smutnou už jsem dcérku ale dlouho neviděla. Další plán byl, že pojedeme do Moravan a budeme na sebe z větve na větev střílet pecky z třešní. Jenže bouřka v 15.30 i tuhle myšlenku odplavila. Dřevo na táborák mokrý, tak beru tašku a letím ke Steinhauserovi pro šunkové klobásky a sýry. Kupuju nové brambory a žampiony a s lahví kečupu v ruce volám sestrám, že oslava je letos u nás doma. Byla jsem na sebe pyšná – venku déšť a u nás záchvaty smíchu u rozpékání sýru na ananasu. Rajčátka se kutálejí po stole, dospělí si jdou pro další várku piva. Ta lupička ale konec párty okořenila: „Mami, ještě se musíš naučit čísburgry.“ Tak jo, pro tebe všechno, cácorko

Pravá ruka po únorové nehodě pořád jaksi na místě přešlapuje, správně neprokrvuje, neproudí, ani nekloubí. I duši mám přiklopenou pokličkou. Jestli tohle je posttrauma, tak ho teda nechci. Ráno jsem si v koupelně aktivně vyfotila zatejpovanou ťapu, pouštím si Jamiroquaie a snažím se držet kormidlo ve směru vpřed. Dnes cétéčko a snímek kloubu zevnitř, pak rychle do práce kutat noviny a večer natáčení Hydeparku. La la la…Jdu si lakovat nehty.

Pískal si a za těch pár vteřin na mě tu svou pohodu přenesl. Když jsem v šest ráno vyjížděla z Brna, on už musel stoupat po kamenech směrem k vrcholu. Příště půjdu v noci, už vím kde se neskulit ze srázu, tuším za kterým kopcem vychází slunce a vezmu s sebou foťák a stativ.

Vystoupat těch 900 výškových metrů nakonec nebylo tak šílený, jak jsem očekávala. Takže jsem samu sebe překvapila. Blbost byla ta úhledná svačina, kterou jsem si ještě doma v Králově Poli zabalila. Úplně stačí láhev vody a lehká nepromokavá bunda. Nahoře jsou totiž dvě hospody se zahrádkou, kde točí Gambrinus, ohřívají klobásu a vaří zelňačku. Žádný kulinární zázrak, ale na přežití to úplně stačilo. Na Lysou je krásný výstup, jen by nahoře nemusel být takový mumraj. Člověk se rychle přehoupne nad vrcholky stromů a kouká do údolí. Příště (ve dne:) to ale zkusím jinudy. Nepůjdu z Ostravice po modré, zkusím to po červené z Visalají.

Až na vás taky přijde toulavá:

Autem z Brna jsem jela přes Nový Jičín a Frýdek Místek do Ostravice. Cesta trvala dvě hodiny a auto jsem nechala asi 1.5 km za nádražím. U mostku vlevo je takové štěrkové improvizované parkoviště. Odtud vede modrá kolem chat nahoru.

Na Lysou jsem lezla dvě hodiny, nijak jsem nehnala, měla jsem s sebou svoje čtyřměsíční štěně. Fifi mi ale předvedla, že je houževnatý pes a ohledy nepotřebuje. Nikam neutíkala, držela se ve stínu u nohy a když vyběhla „hlídat“, dostala odměnu a byla spokojená. A já taky.

Zpátky jsem to vzala po žluté směrem k přehradě Šance. Romantická, chladná cesta lesem. Dole jsem se rozhodla, že se mi nechce zpátky po silnici, tak jsem lesem po zadku sešupla k chatám a zkrátila si poslední úsek.

Ztráty žádné, svaly nebolí a byl to krásný výlet s výhledem na Vysoké Tatry.

Z Brna jsou to aktuálně ty nejlepší podniky, kde se dá velmi slušně najíst za fajn cenu. Kéž by se ale na festivalu objevily, ivančická oslava by tím dostala trochu jiné grády. Každopádně čtyřem restauracím, které si ve složitých podmínkách a na dlažbě rozložily hospodu, patří můj velký obdiv. Do těch ostatních můžete zajít na špargl a poslat vzdušný polibek do Ivančic.

Brno a okolí:

Hotel Ryšavý Vémyslice,AVIA café restaurant, Restaurace Sladovna, Hotel Vinum coeli Dolní Kounice, Nika centrum Brno, Restaurace Hansen, Restaurace La Bouchée, Restaurace U Kastelána, Restaurace U Semináru, M:juz

Praha a okolí:

Restaurace Monarch, La Rotonde, Alcron Restaurant,U modré kachničky, Lví dvůr, Restaurace Vltava – Hotel President Praha, Oliva Restaurant, Chagall’s Club Restaurant, Amade restaurant, Ambroisie Caffé Restaurant, Fluidum restaurant, U koně, Klokočná