Napsali tweet a za pár minut přišli první zákazníci

U stolu už seděl starší muž a popíjel kolu. Taky se sem protlačil přes zamčené dveře. Burgrárnu zkusili otevřít na půl dne a poloilegální fotky zaplavily twitterové účty a Instagram brněnských mlsounů. „Ty jo, burgera od Giraffy_Brno jsem sežrala dřív, než jsem ho stihla vyfotit na sítě. To je dobrý signál,“ psala ve středu večer DaKrup na Twitteru.

Domácí mufiny

„Burger takhle poránu, to jsou chutě!“ culí se nad objednávkou majitelka Pavlína Valčuhová. To už si třeseme rukou, protože dorazil místní uragán – Tereza Bočková. Přiznávám, že se známe. Podnikáme spolu gastrovýpravy po Brně. Jsem tu na výzvědách, ale trvám na tom, že si útratu zaplatím. A hned nadávám na chilli omáčku, která mi teče po rukou, když se (já dietářka!) zahryznu do domácí housky s flákotou mletého masa. „To vylepšíme,“ slibuje Tereza a houkne něco do kuchyně.

Pekelná snídaně, kterou můj trenér nesmí vidět! S omáčkou jsem trochu zápasila.

Burger Bar je dalším krokem Nizozemce Andrého Beuerskense na brněnské gastroscéně. Už sedm let rozváží jídla pod značkou Giraffy. A se svou přítelkyní Pavlínou se loni na Vánoce rozhodli otevřít bistro místo bývalé kavárny Encounter. Pavlína Valčuhová studovala ekonomii, Tereza češtinu a estetiku. Prdlí jsou všichni. Když se předevčírem, jako ostatně každou první středu v měsíci, ozvaly sirény, rozhodli se toho z legrace využít. Fanfára na uvítanou! Napsali tweet, odemkli dveře a za půl hodiny přišli první zákazníci. První fotku najedený zákazník odeslal za několik minut na trolejbusové zastávce přímo naproti bistru. A formule vystřelila ze startu.

Jak mi vysvětlíte, že kus masa v housce je takový hit?

Tereza: Myslím, že je to takový symbol světáctví. Všichni přece znají hamburgera od McDonald´s. Je to kousek Ameriky na talíři. Hodně oblíbený je burger mezi chlapy, rádi si dají pořádný kus krávy. Jenže kvalitu jídla si dnes lidé dobře hlídají. Takže ano, chtějí burger, ale čerstvý. Nám vozí maso řezník, nerozmrazujeme polotovar. Housky si pečeme sami. Tak možná proto.

Už sedm let sledujete chutě zákazníků. Jsou Češi v něčem specifičtí?

Tereza: Záhadou jsou pro mě hranolky k burgeru. Proč bys k housce jedla ještě další bramborovou přílohu? Když jedeš do Řecka a dáš si musaku, tak by Řeka nenapadlo dát si k tomu ještě hranolky. Ale turisté je chtějí, tak jich dostanou kopec. Je to podle mě zvyk z fast foodů. Vysvětlujeme zákazníkům, že hranolky se obtížně převážejí, byly by studené a nemohli bychom ručit za kvalitu. Proto k burgerům v rozvozu dáváme radši pečené brambory. Ale na hranolky teď můžou přijít sem do bistra.

Jsou hranolky domácí?

Pavlína: Ne, připravujeme je z polotovaru, ale pečeme je na plechu.

Chutnají líp?

Pavlína: Doufáme, že ano. Jsou i zdravější. A také nechceme, aby tady byl cítit přepálený olej.

Cedulka připíchnutá na burgeru mě překvapila, na spodní straně jsem našla i informace o joulech. Je to příjemný detail.

Tereza: Když si odklopíš vrchní část housky, tak burger splňuje limit, který doporučují dietologové k obědu. My sami jíme burgery a sledujeme kalorie. Také je to vtípek. Věděli jsme, že burgery si budou zákazníci fotit. Tak máme na každém snímku reklamu. To vymyslel André, on na tyhle věci u Giraffy dohlíží.

Přiznáváte, že kvalitu prodané kávy pořád pilujete. To je sympatické. Ale je výborná, už jsem měla dvě espressa.

Pavlína: Vyplácí se zákazníkům nelhat. Otevřeli jsme v místě, kam chodili lidé na kávu z pražírny Doubleshot. Tak jsme značku ponechali. Ale kavárna nejsme, takže neustále školíme personál a netajíme to. Zatím jsme víc kávy vypili a vyfotili, než prodali. Fandíme Doubleshotu, jejich filozofie je nám blízká. Také k nám chodí jeden pán na slivovici, takže sem koupíme destiláty od Žufánka, i cider máme od znojemské firmy Mad Apple.

Trochu mě ruší hudba. Zdá se mi dost hlučná.

Pavlína: To je záměr, ale máte pravdu, můžeme namíchat speciální ranní sekvenci. Jsme ale bistro, takže burger do ruky a odejít.

Housku nabízíte domácí, nebo sezamovou. Která má větší úspěch?

Pavlína: Tady v bistru vítězí domácí. Asi ji umíme lépe nabízet. Domů si lidi objednávají raději klasickou sezamovou.

Houska krásně voní. Kde jste vzali recept?

Pavlína: Česká receptura nás nenadchla. Housku jsme pekli mockrát, dali dohromady asi deset postupů a donekonečna pekli a ochutnávali. Musí být nejen dobrá, ale musí vydržet půlhodinovou jízdu v alobalu. A to co vám voní, je máslo.

Odkud máte maso?

Pavlína: Vozí nám ho řezník čerstvé. Je to čisté hovězí a má do 7 % tuku. Jsme samé ženy a nechtěly jsme jíst tučné. Když jsme začínali, tak jsme zkoušeli maso v bio kvalitě. Jenže potíže byly s dodávkami a kvalita kolísala. My potřebujeme, aby burger chutnal pořád stejně. Bio frčí, také se nám líbí příběhy z médií, ve kterých šéfkuchaři jezdí ráno na trh pro zeleninu. Myslíme si ale, že je to blbost. Ke všemu potřebujeme dodací list a musíme dodržovat další náležitosti práce se surovinami. Máme tedy jednoho dodavatele a nikdy nás nezradil.

A jak nakupujete sezonní potraviny?

Tereza: Na podzim se všichni zbláznili do naší dýňové polévky. Objížděli jsme trhy a já jsem vozila v kufru auta pořád jen samé dýně. To byla ale výjimka, spíš jsme reagovali na momentální zájem a riskli to. Jsme v tomhle rychlí.

Kde jste se inspirovali?

Pavlína: André je Nizozemec, takže jezdíme po světě. Chutná nám v Nizozemí a Rakousku. Nemáme rádi, když uprostřed housky leží nahňácaná koule masa. Chceme maso hezky rozprostřené a s křupavou slaninou. Líbily se nám produkty i služby britského řetězce Pret. Je to fast food, ale z čerstvých surovin. Z toho jsme byli v Británii paf.

Předpokládám, že slanina má také příběh. Jak ji udělat takhle křupavou?

Pavlína: Slaninu kupujeme nakrájenou od Steinhausera. Je libová a vypékáme ji do křupava. Říkáme jí z legrace „slanina light“. Spočítali jsme, že když sníme dva plátky naší slaniny, tak má burger méně kalorií, než s plátkem goudy.

Líbí se mi, jak máte promyšlené i detaily.

Tereza: Se spoustou nápadů přišel André. Protože je cizinec, má jiné zkušenosti, rozhled a vidí věci jinak. A nesnáší kompromisy po česku. Všechny receptury musí být jednoduché, to už máme vyzkoušené. Hrajeme si a baví nás to. Jezdíme ochutnávat třeba do Rakouska. V Brně to potom společně uvaříme a hned to učíme naše holky. Máme jedno tajemství: je to máslo, šlehačka, čokoláda a slanina. Když dáme dohromady dvě z těchto čtyř ingrediencí, vznikne zaručený bestseller. Ale musíme pořád myslet na to, že jídlo musí přežít rozvoz a ohřívání. Lidé nechtějí čekat dvě hodiny na risotto s telefonem v ruce.

Šéfkuchař Michal Göth dvacet let držel kormidlo brněnské restaurace U Kastelána. Líbilo se mi, že neměnil směr, ani když mu začali konkurovat rafani. Třeba La Bouchée, Avia, Koishi. Ať už jste přišli na oběd, kávu nebo se něco naučit, nebylo to levné, ale měli jste jistotu, že na talíři bude perfektní menu z pečlivě nakoupených surovin. Michal je ras. Pamatuji si to od té doby, co vylovil z mnou vyrobeného tartaru pecku od citronu a významně se na mě podíval.

Teď Kastelána přesídlil do nového Pavillonu. Vykašlal se na nostalgii a začal znovu a jinde. Z trochu zazobaného podzemí velkoryse otevřel svůj nový podnik kolemjdoucímu světu a polidštil ceny.

Je mi jedno, komu ta hospoda skutečně patří a kdo zaplatil rekonstrukci bývalé Zemanovy kavárny, kde teď Pavillon sídlí. Pro mě je to podnik Michala Götha a po včerejšku mám chuť si sem přehlásit trvalý pobyt. Kdyby Michal zvrzl vepřová ouška a vařil hnusný kafe, řeknu to jemu a nebudu to troubit vám. Takhle my to máme. Takže můj dojem z včerejšího oběda je silně zaujatý a neobjektivní. Parádně jsem si ho totiž užila.

Nahoře restaurace a gril, v podzemí rozkošný bar 

Pokud jste měli rádi prostor původní Zemanovy kavárny, o čemž silně pochybuji, protože tam páchlo savo na chodbě, budete mrkat. Ten dům není původní funkcionalistickou stavbou, která v parku vyrostla ve dvacátých letech. Je to replika. A teď je to uvnitř i venku nové, vzdušné, čisté, bílé a trochu provokativně červené, pohodlné, skleněné a porcelánové. Z květináčů koukají levandule a do romantického obrazu pěje francouzsky něžná šansoniérka. Chápete jistě, proč se zkrátka rozvalíte do křesla, vyrobíte mms, rozešlete ji všem nejbližším a těšíte se na jídlo?

Jídelníčku nechybí ani legendární ouška

Jídelníček je stručný a nebudete se v něm toulat. Nezapsala jsem si poznámky, tak jen pátrám v hlavě. Doporučit jako polední menu telecí játra, si dovolí jen bourák. A včera byly. Hovězí, ryba, vepřové, jehněčí. Domácí těstoviny, zeleninové pyré, brambory jako příloha. Pár předkrmů a jako dezert borůvkový táč a limetkový koláč, plus svěží sorbet. Jednoduché a pestré. Žádné koncepty, o kterých se dlouze mluví a pak je těžké je dodržet.

Pojďme už jíst     

Už nevím, kdo mi říkal, že v hospodě musím ochutnat domácí pečivo. Takže sice držím dietu, ale nemohla jsem odolat jednomu ze čtyř bochánků na stole. Slané, čerstvé a voňavé. Takhle to umí moje mamka a ta je v pečení houstiček nejlepší.

Pórkový krém byl přesně takový, jaký očekáváte. Hustý tak akorát se silnou chutí po zelenině, žádná nastavovaná majdička. Obdivovala jsem perfektně nakrájenou pažitku. Ale co se vlastně divím, znám ten přísný výraz ve tváři šéfkuchaře… Jo a servírka říkala: “Mistr Göth“! To už mi přišlo trochu moc…  

Přišla jsem na hovězí, dostala jsem. Pod masem byla neuvěřitelně dobrá šťáva, po které se lepí pusa, maso drželo při sobě a při dotyku nožem se skoro rozplynulo. Těstoviny lehoulinké, uvařené na vteřinu přesně, se tou šťávou při nabírání obalily… A pobavily mě zastrkané zelené výhonky v hnízdě z těstovin. Vidíte ty camfourky? Kecala bych, kdybych věděla, co to je. Ale snědla jsem všechno, dieta nedieta, vyběhám to na squashi. 

 
Na třetím talíři byla procházka po nabídce dezertů. Servírka navrhla, že můžeme ochutnat od všeho kousek, klidně si o to řekněte, rádi to připraví i pro vás. Moje pořadí na bedně se zákusky: top jednička je ten žlutej půlměsíc vlevo. Předehra i orgasmus v puse! Ananasová raviola, jako papírek tenký obal, břicho z mascarpone. Terezka už tu ananasovou nálož znala, já jsem měla tu čest poprvé. To chci jako dietu, že se po ananasu hubne? Že jo, že jo? 

Druhé místo má limetkový koláč, to je ten krémovitý zářez vpravo. Vláčná věc, kterou dáte do pusy a lehce to štípne za uchem. Růžový bochánek je malinový sorbet a klacek uprostřed zase borůvkový koláč. V tyglíku schovaný ještě jeden sorbet a mléčná pěna. Nepochopila, co se s tím maže, spíš jsem měla chut si to dát do kafe. Jo a k tomu všemu slušné espresso, správná velikost, vědí co chcete. To by už dneska dostali na prdel.

Ještě Terezčino menu

Rajčatová polévka s kozím sýrem. 

A telecí játra se šťouchanými brambory.

Za celý zážitek jsem zaplatila 550 Kč a nelituji ani halíře. Máme samy sebe rády, že Terez? Michal umí jednu moc důležitou věc. Ať už vaří na festivalu, učí ve škole vaření nebo přijde pozdravit hosty ke stolu. Je noblesní a dokáže to promítnout do jídla, které vám pošle z kuchyně. Takže děláte „mmmm“ pusou a leze vám mráz po těle. Jako mně včera. Gratuluji a vítám elegantní Pavillon v Brně.

A jsem nadšená, protože zítra tedy vyšlapu na Špilberk, kde se koná první ročník Špilberk Food Festivalu. A volíbu všechny kamarády. Když jsem před časem fňukala, že v Brně není pořádná akce a musíme jezdit do Prahy, myslela jsem si, že to bude trvat déle, než čtyři roky. A hele, letos na brněnské dlažbě bude vařit vedle sebe Riccardo Lucque a Michal Göth. To bych nečekala a blaží mě to. Jestli bydlíte někde kolem Brna, nemůžete tu akci propásnout. To fakt nejde.

Na co se těším? Určitě si odřu nohy v podpatcích, ale v keckách rozhodně nejdu. Takže budu trpět. A program už mám zaškrtanej a vypustím domácí sobotní snídani a oběd.

Mrzí mě, že nemůžeme ochutnat jídla Michala Prachaře z Borgo Agnese, uznávám ho a myslím, že je to borec. Moc se těším na menu týden otevřené nové italské restaurace Il Mercato, kterou na Zelném trhu otevřel právě Riccardo Lucque. Jeho telecí jazyk s černým zelím určitě ochutnám. A jsem zvědavá, jak si podnik povede na malém brněnském pískovišti. Janko Martinkovič prý už dva dny nespí, aby bylo všechno oukej. Tak na stánku Koishi nevynechám studenou rebarborou polévku s citronovým mascarpone.  A jsem moc ráda, že se ukáže Michal Göth se svým novým bratříčkem Kastelána, restaurantem Pavillon, který nahradil Zemanovu kavárnu v parku na Kolišti.  Jeho menu je poznat už na papíře a já si určitě dám pomalu pečené hovězí žebro se smrži, chřestem a bramborovým pyré.

Mňám! Kdo se budete chtít potkat, mám červené puntíkované šaty a foťák v ruce.

Organizátoři radí: Vstupenky a ceny 

V sobotu a v neděli stojí vstupenka  400 Kč. Součástí je i základní balíček festivalových platidel na konzumaci. Toto platidlo bude jediná měna, za kterou si návštěvníci festivalu mohou zakoupit degustační menu, vybrané nápoje a ostatní delikatesy. Další festivalové peníze bude možné zakoupit kdykoliv na speciálně označených místech v areálu.

Nedá mi to, trochu si pro sebe musím tu čtyřku shrnout. Na Chilli jsem začala publikovat v době, kdy foodblogy byly dost v módě. Nebyly bedýnky ani farmářské trhy a šéfredaktoři „papíru“ témata o jídle šoupali na zadní stránky ke křížovkám. Takže jsme byli hladoví a vděční za každej usmolenej report ze školy vaření nebo food festivalu. A pod každou blbostí, kterou někdo z nás vyvěsil na web, byly desítky oslavných komentářů. Báli jsme se chodit do nóbl hospod a zpráva o první michelinské hvězdě byla jako gól na mistrovství světa. Foodblogeři byli tajemná úderka bez tváří a s inkognito jmény, která opatrně pronikala do velkých médií. Jasně, trochu to přifukuju – byla to prima doba a jsem moc vděčná za přátelství, která trvají dodnes. O jídle se za tu dobu začalo pořádně psát v pravidelných rubrikách a každé dobré noviny či magazín dnes mají tlupu vlčáků=recenzentů (dobrých i slabých), kteří cupují české restauratéry. Šéfkuchaři začali být sexy hvězdy, což je paráda! I já jsem to aspoň malinko posunula. Spolu s  Karlem Škrabalem a Hanou Černohorskou v MF DNES jsem založila pravidelnou středeční stránku o gastronomii na jižní Moravě a dala dohromady tým lidí, kteří na stránce pokračují doteď. Na to jsem skutečně pyšná.

Slavná éra foodblogů je podle mého názoru trochu fuč. Aby si autor udržel stálou čtenářskou skupinu a dlouhodobě web utáhnul, nestačí jen publikovat recepty na buchty z prášku do pečiva. Musí přinést i něco navíc – sympatický jazykový styl, rozumný námět nebo možnost se na obsahu podílet. Téma o jídle přestalo být zábavou pro pionýrky. Už  umíme vědomě si hlídat kvalitu v tašce s nákupem i to co dostaneme na talíři v restauraci. (Teď se ještě musíme naučit líp oblíkat. Takže jestli chcete založit blog, pište o módě…)

Dost se změnilo i na hospodské scéně. Sleduji především brněnskou a jihomoravskou sekci, Praha je pro mě na podrobné zhodnocení dost daleko a hodně se mění. Za tu dobu, co o jídle píšu, pozoruju s velkou radostí, že host v hospodě přestává být blbečkem, který sežere všechno. Je poučenej, náročnej a za svý peníze NĚCO chce. To mě moc těší. V Brně před čtyřmi lety dobré jídlo stálo šílený peníze a téměř chyběl level pro střední třídu. To už dnes neplatí, jsem nadšená, že obstály podniky typu Avia či La Bouchée, kde se u stolu střídá student s manažerem. Je to dobrý trend a bude pokračovat, důkazem je třeba prima humbuk kolem brněnského Bistra Franz (Urvěte místo na světle vepředu, k záchodu si nesedejte!) nebo Cattani.

A Julča osobně? Mně se za čtyři roky díky tomuhle blogu změnil život. Mám výkyvy, a budu mít, ale tohle je moje láska, která mě po čertech baví. Díky za čtyřletou přízeň!

Naopak způsobně leží v pelíšku, kojí kočku a dělá svým lidem klidnou společnost. A když má (jako správná kníračka) štěkat na sousedy, jen si bafne pod stříbřitý fousky. Je fakt, že jejím osudem je „bejt za odměnu“, protože nahradila torpédo jacka russella Atose, o kterého jsme přišli při autonehodě. Fifka je na světě prostě proto, aby milovala všechny doma a nepáchala voloviny. Já jí to každý týden vracím při tréninku na překážkách, který vášnivě zbožňuje.

Děti už tři dny vymýšlí, jakou oslavu té naší krásce uspořádáme. Zatím jsme ve fázi „všechny z rodiny pozveme“ a „koupíme jí korále“, takže nevím jak se to nakonec vyvine. Určitě si ale pochutná na dobrotě, které jsem v záchvatu lásky ke štěnce upekla tři plechy. Recept na psí cukroví játroví není můj, je vyzkoušený lidmi ze Zvířetníku, což je bezva internetový spolek lidí, kteří se scházeli na Neviditelném psu a kam si chodím pro dobré slovo.

Játroví se dá připravit do zásoby, pokud chodíte s kapsou dobrot jako já a nebaví vás cpát psa buřtama nebo sýrem. Játroví má strukturu cereální tyčinky, nesmrdí, nematlá se a víte co v tom je. S játrovím v kapse jsem i na cvičáku dost atraktivní, takže fenka přestane lítat, přijde a hezky si sedne. Jestli nemáte psa, tak nevím k čemu by vám játroví bylo, ale třeba občas chodíte ke kočkařům nebo pejskařům na návštěvu. A ti pytlík sušených jater určitě ocení.

Recept na tři menší plechy játroví

• kilo jater (já jsem koupila vepřová)
• tři hrsti ovesných vloček
• čtyři stroužky česneku. A to je všechno.

Játra, vločky a rozmačkaný česnek dáme do mixéru a rozmetáme. Je z toho taková šílená růžová šlehačka, ale nebojte, ono to vyčáchne a ztuhne. Nalejeme na pečící papír a pečeme deset minut v troubě. Po vychladnutí nakrájíme na kousky.

Tak holčičko moje chlupatá a fouskatá, všechno nejlepší!

Obrázek na špejli je prý zajíc. Dcera tvrdí, že je Fifi v lese honí (ale kecá:)).

Mně by letos po provařených a propečených Vánocích nepomohla už ani petlice. Ty desítky dek másla, kakaa a majonézy co jsem letos poctivě připravila, usurpují totiž nejen všechna patra v ledničce, ale i balkon a koupelnu. Jdu věšet prádlo a zakopávám o krabice perníků. Potřebuju mixovat, ale v misce se roztahuje máslový krém, kterého jsem letos ušlehala nesmyslně moc. A to mi můj muž teď volal, že veze od babičky právě zabitou husu. Pomoooc, potřebuju salát, mátovej čaj a jít běhat. Tak jo. Dneska nic nejím, jen tohle: zelené salátové listy jsem rozsvítila měsíčky oranžových mandarinek a hladkou texturu doplnila plátky mandlí. Zkuste to, je to jednoduché a fajn.

Zelený salát s mandarinkami

Potřebujete ledový nebo hlávkový salát, plechovku mandarinek, lupínky mandlí nebo piniových oříšků a zálivku. Ta vznikne z trochy soli, několika lžic mandarinkové šťávy, lžíce citronové šťávy a dobrého oleje. Dobrou a lehkou chuť

Mám čtyři sourozence a máma s tátou pro nás připravili nesčetně vánočních oslav. Hutnou chuť tátova bramborového salátu a recept na křehké a pocitronované holandské řízky jsme si, bráchové i ségry,  odnesli z domova s sebou. A tyhle tradiční dobroty připravujeme i ve svých nových rodinných odnožích. Jsme žraví fajnšmekři a všichni se rádi aktivně motáme v kuchyni. Logicky mi z toho vyplývá, že saláty by v šesti brněnských rodinách měly mít podobné složení, chuť i konzistenci. Jenže ne! Každý chutná úplně jinak. Změřili jsme si to )

Brašule letos vymyslel (a díky mu za skvělou fotku!), že si saláty vzájemně ochutnáme, ohodnotíme a vyhodnotíme ten nejlepší.  Na Štěpána jsme všichni poctivě dodali plastový tyglík se svým uleženým vzorkem a degustační porci kydli na očíslovaný talíř. Všichni příbuzní poté zodpovědně očmuchávali majonézové hromádky, sousta pečlivě vychutnávali a přidělovali vzorkům čísla od jedničky do šestky. Překvapilo mě, že někdo z mých blízkých dává k bramborám jen zelený hrášek a dochucuje hodně do kysela. Druhá rodina zase brambory i kořenovou zeleninu krájí nezvykle na pidikostky, takže uvařené kusy drží při sobě v takových kouličkách. Já jsem zase během let postupně zapomněla, že táta dává do salátu malé křupavé fazole a připravuji  salát bez luštěnin.

Výsledky byly slavnostně předneseny, s potleskem a výskáním. A druhý brácha si s celou svou rodinou šťastně přišel pro vyleštěnou putovní cenu. Jeho salát byl fakt výborný a vyhrál právem.

PS: O pár chvil později jsem se při rodinném věštění dozvěděla, že mi pomalu narostou třetí zuby. Jsem na tom určitě líp než ségra, které děti předpověděly deset malých koťátek…

Co neobvyklého děláte na Vánoce vy?

Teď mám čas si ji v klidu prohlídnout, promyslet a pořádně nasát její vůně ) Píšu, plánuju, běhám, lektoruju kurzy a nadávám jenom trošku. Taky vařím, peču a čtu. Peču a čtu! A o tom to dneska bude. Zrovna teď mě díky Rachadovi (linkoval na FB) baví vtipné texty z rodinné farmy conovehonakopci.cz. Zaregistrujte se, jinak se nezasmějete, protože články jsou skryté. A jeden recept Kláry mě nadchl tak, že jsem hned rozfajrovala troubu. Domácí rohlíky. Musím ale pozdravit svoji mamku, protože ta z téměř stejného těsta dělá úžasné houstičky. A vzduchem načechrané kynuté těsto a vůně zlatavých housek z trouby je moje dětství. Mamka je totiž umí ze všech nejlíp a dokáže je báječně naplnit křenem a okurkou a jemně posypat hrubou solí nebo mákem. Jsou neopakovatelné, krásné a chutnají nám na rodinných oslavách. Trochu se stydím, že spoléhám na ni a nenapeču je sama. A že mě teprve článek jinde donutí otevřít svoji zamaštěnou kuchařku a zadělat na kvásek. Takže mami, tohle nejsou tvoje copánkem pletené housky, protože ty tvoje jsou jedinečné. Zaslouží si samostatný článek, ale teď nemám fotku. Tohle jsou rohlíky, které chutnají trochu jinak, mají jiný tvar a hnětla je jiná ruka. Byly ale taky moc dobré, a to už zase moje díky patří Kláře na kopec. Dcera snědla tři rohlajzy ještě horké, mazala si je máslem a to se úžasně rozpouštělo. A Fanda přiletěl z karate a s plnou pusou na mě volal, že jsem skvělá. Takže až vás bude zlobit třeba vlezlé prosincové počasí a tma za oknem, zadělejte taky na domácí housky nebo rohlíky. S máslem jsou fakt boží.

Rohlíky od Kláry z kopce

Potřebujete:

• Půl kila hladké mouky (budete mít 16 malých rohlíků)
• kvásek z půlky droždí (plus lžičku cukru, mléko a mouku do kvásku)
• zarovnanou polévkovou lžíci soli
• tři lžíce oleje
• žloutek do těsta
• žloutek k potírání rohlíků
• mák a hrubá sůl na posypání

Z droždí, mléka, cukru a trošky mouky zaděláme kvásek a necháme v teple kynout. Trvá to  asi 15 minut. Z mouky, nakynutého kvásku, oleje, žloutku a soli zaděláme těsto v teplé míse. Já mám keramickou a nechám ji chvíli stát na varné desce, je trochu rozehřátá od trouby, která je zapnutá. Kvasnice potřebují teplo, ale ne horko, jinak těsto nevykyne. Při hnětení žbrdněte do těsta trochu vlažné vody. Aby bylo těsto vláčné a hladké, musí se dobře propracovat. Nelepí se na mísu ani vál a při hnětení vydává typický zvuk. Až bolí ruka a těsto je lesklé, mísu přikryjeme utěrkou a necháme v teple asi hodinu nakynout.

Těsto rozdělíme na poloviny. Obě koule rozválíme na placku a nožem nebo rádýlkem je hvězdicovitě rozdělíme na osm trojúhelníků jako pizzu. Dvakrát osm je šestnáct, máme tedy šestnáct stejných dílů na rohlíky. Každý kousek smotáme od širšího konce a stočíme do úhledných rohlíků. Na plechu je potřeme rozkvedlaným žloutkem a posypeme mákem a solí. Necháme na plechu ještě asi pět minut kynout. Pečeme dozlatova na 180 -200 stupňů Celsia asi 8-10 minut.

Na parkoviště k lezeckému areálu dorazil i můj parťák. Bez mapy, buzoly, vesel i kormidla, po šíleném večírku. Uf, potřeboval spíš postel, pořádnej vývar a studenej obklad na čelo. U stanice lanovky se ale podíval nahoru na nekonečný kopec – a bylo rozhodnuto. „Toho bohdá nebude, aby král český z boje utíkal,“ prohlásil a statečně se zakousl do kopce. Skvěle, jdeme po vlastních! Strmou cestou na Růžohorky stoupáme prvních čtyři sta výškových metrů.

Vlhká a chladná cesta lesem kupodivu rychle ubíhá. Zastavujeme se, šplácháme v potocích, namáčíme psa, kocháme se každým výhledem, nasáváme energii, posloucháme vrnění lanovky a kecáme o blbostech. Nikde nikdo, nahoře nad námi píská dravec a mně se chce křičet, jak je to krásný. Po hodině a půl mezi stromy blýskne střecha Děčínské boudy: náš první cíl. „Tady si tu kocovinu doléčíš,“ slibuju.

Z jídelního lístku bych si objednala celou první stránku. Ano, všechno si děláme sami, ujišťuje pohodářka v kroji a diví se, že tak civím do jídelního lístku. Jsem uchvácená. Žádné složitosti, všechno už vymysleli budaři, chytré hospodyně a chlapi od ovcí. Vývar mají, ale my si objednáváme dva kameninoví tyglíky vychlazeného podmáslí – po metrech stoupání úplná lahoda. Kyselo jsem před lety měla v jedné podkrkonošské hospodě a bylo to naproto příšerný. Tady neváhám a prosím ještě o chleba s tvarohem, houbovku a bramborák. Vyměňujeme si dřevěné lžíce a ochutnáváme osvěžující kyselo i koncentrovanou vůni podhoubí. Neuvěřitelné, sedíme na rozkvetlé louce, kolem nás příjemně fouká, krojovaná slečna nosí k vedlejším dřevěným lavicím studené borůvkové koktejly a pocukrované nadýchané koláče. Maso na různé způsoby? Jasně, kusy hovězího chodí vedle v ohradě. Musím se ještě na závěr podívat do boudy. Sympatická kuchařka doporučuje ještě polévku se šťovíkem, ale tu si nechám na příště. Mámím z ní recept na to moc dobré kyselo. Žádný problém, povídáme a vaříme a mně se chce řvát podruhé. Uprostřed Krkonoš, v lese a taková nádhera? Nechceme se přecpat, tak ukládáme něžně zabalený krajíc čerstvého chleba (pečou sami, jak jinak) do batohu a příjemně osvěženi lezeme posledních čtyři sta metrů na vrchol.

Nemůžu se z kulinářského zážitku vzpamatovat. Poslední stovky metrů jsou šťastný i šílený zároveň. Řehtáme se tomu že nemůžeme, funíme, potíme se, psa už musíme nést a já cítím, jak se mi pálí ramena. Ale jsme na Sněžce! Nahoře fouká, fotíme, fascinovaně koukáme do Obřího dolu a snažíme se nevnímat desítky lidí kolem sebe. Nějak nechci civilizovaně posílat pohledy z poštovny. Musím se sem vydat na podzim nebo v zimě, když je to pro většinu turistů méně pohodlné. Ale výhled je nádherný a já jsem na sebe pyšná.

Ještě pořád nevíme kudy zpět, nakonec volíme směr k Luční boudě – prý si tam pečou vlastní rohlíky, to mě zlomilo. Kam se podívám, je vidět předaleko, ale davů už se nezbavíme až k Výrovce. Skáčeme po kamenech dolů, Fifa nemůže, takže ji nesu. Na Luční boudu je to dva a půl kilometru tundrou, jsme tam za chvíli. Luční bouda je další Václavák. Vyhlášená pekárna právě vyprdla a dodala dávku skvělých koláčů i čerstvých posolených rohlíků. Nejsou úplně levné a nákup u pidi okénka v tmavém přízemí by mohl vypadat důstojněji.

Platíme dvacku za rohlík, pětatřicet za koláč s drobenkou a sedíme na kamenech před boudou. Není kam se rozložit, všichni spíš postávají se svačinou v ruce, pokud se nechtějí cpát uvnitř v restauraci. To my ne, takže rychle mizíme cestou na Výrovku. Sranda – celou dobu se nám lepí podrážky bot k podivně rozteklému asfaltu. Ale přehoupneme se přes sedlo a koukáme na další hradbu hor a dominantní Černou horu s vysílačem. Na Výrovce s vychlazenou kofolou v trávě usínáme pod borovicí. Zbývá posledních pět kilometrů do Pece.

Je nám fajn, klesáme zostra k Richterovým boudám, Fifka nás ďoube do lýtek a povzbuzuje. Je mi trochu líto, že se vracíme do údolí, chtělo se mi ještě pokračovat po hřebenech. Příště, v nohách sedmnáct parádních kilometrů! Už vím, že na Sněžku se dá dojít i bez svačiny, měkký chleba s vůní hory nostalgicky dojídám v autě.

Kdyby se vám taky chtělo:

Parkování v Peci na hlídaném parkovišti stojí na celý den (červen 2011) 120 Kč. Přímo u parkoviště je bobová dráha (70 Kč dospěláci jeden sešup – málem jsem umřela strachem z výšky – musím překonat) a horolezecké bludiště s jízdou po laně.

Ušli jsme asi 17 kilometrů, vylezli z 818 metrů nad mořem do nejvyšších v Česku 1602. Na Sněžku jsme stoupali 2 hodiny 20 minut. Celkem i se všemi zastávkami, kocháním, jídlem a šlofikem na Výrovce to trvalo 9 hodin. Až půjdu příště, půjdu rozhodně zase na Růžohorky a zkusím to zpátky dolů Obřím dolem. Tak.

Nejsem určitě tak zásadová matka, abych dětem nechávala klíčit svačinu na vatě v piksli od Ramy, ale nějak se mi včera nechtělo trávit čas v instantním prostředí a hrát pimprlový divadlo s růžovou hračkou po plastovým tácu. Takže mekáč jsem škrtla. Tak upřímně smutnou už jsem dcérku ale dlouho neviděla. Další plán byl, že pojedeme do Moravan a budeme na sebe z větve na větev střílet pecky z třešní. Jenže bouřka v 15.30 i tuhle myšlenku odplavila. Dřevo na táborák mokrý, tak beru tašku a letím ke Steinhauserovi pro šunkové klobásky a sýry. Kupuju nové brambory a žampiony a s lahví kečupu v ruce volám sestrám, že oslava je letos u nás doma. Byla jsem na sebe pyšná – venku déšť a u nás záchvaty smíchu u rozpékání sýru na ananasu. Rajčátka se kutálejí po stole, dospělí si jdou pro další várku piva. Ta lupička ale konec párty okořenila: „Mami, ještě se musíš naučit čísburgry.“ Tak jo, pro tebe všechno, cácorko