ChilliJulie.cz – To pálí!

Jemná jak smirkovej papír

27.01.12

Chilli Menu: Zápisky

Dnes jsou to právě čtyři roky co vznikla ChilliJulie. K narozeninám jsem si nadělila sérii nových fotek, abych měla co měnit v banneru. Autorkou ananasového masakru je fotografka Monika Hlaváčová a look fotce dodal můj kamarád Lukáš. Kvůli focení jsem přestavěla svůj velký byt na atelier, postříkala zeď šťávou z citronu a nacpala se lajt majonézou (třeba to sem někdy dám). Hned jsem se pochopitelně, já velké ego, s dvaceti novými snímky chlubila přátelům. Můj muž by mi vyretušoval asi dvacet kilo kolem pasu a kamarád mé nadšení zchladil: „Jo, takový fotky znám! Ty jsou jak z východoněmeckýho katalogu zeleniny!“ A bylo. Takže nosánek si dej holka zase normálně a z vejšek šupej dolů…

Nedá mi to, trochu si pro sebe musím tu čtyřku shrnout. Na Chilli jsem začala publikovat v době, kdy foodblogy byly dost v módě. Nebyly bedýnky ani farmářské trhy a šéfredaktoři „papíru“ témata o jídle šoupali na zadní stránky ke křížovkám. Takže jsme byli hladoví a vděční za každej usmolenej report ze školy vaření nebo food festivalu. A pod každou blbostí, kterou někdo z nás vyvěsil na web, byly desítky oslavných komentářů. Báli jsme se chodit do nóbl hospod a zpráva o první michelinské hvězdě byla jako gól na mistrovství světa. Foodblogeři byli tajemná úderka bez tváří a s inkognito jmény, která opatrně pronikala do velkých médií. Jasně, trochu to přifukuju – byla to prima doba a jsem moc vděčná za přátelství, která trvají dodnes. O jídle se za tu dobu začalo pořádně psát v pravidelných rubrikách a každé dobré noviny či magazín dnes mají tlupu vlčáků=recenzentů (dobrých i slabých), kteří cupují české restauratéry. Šéfkuchaři začali být sexy hvězdy, což je paráda! I já jsem to aspoň malinko posunula. Spolu s  Karlem Škrabalem a Hanou Černohorskou v MF DNES jsem založila pravidelnou středeční stránku o gastronomii na jižní Moravě a dala dohromady tým lidí, kteří na stránce pokračují doteď. Na to jsem skutečně pyšná.

Slavná éra foodblogů je podle mého názoru trochu fuč. Aby si autor udržel stálou čtenářskou skupinu a dlouhodobě web utáhnul, nestačí jen publikovat recepty na buchty z prášku do pečiva. Musí přinést i něco navíc – sympatický jazykový styl, rozumný námět nebo možnost se na obsahu podílet. Téma o jídle přestalo být zábavou pro pionýrky. Už  umíme vědomě si hlídat kvalitu v tašce s nákupem i to co dostaneme na talíři v restauraci. (Teď se ještě musíme naučit líp oblíkat. Takže jestli chcete založit blog, pište o módě…)

Dost se změnilo i na hospodské scéně. Sleduji především brněnskou a jihomoravskou sekci, Praha je pro mě na podrobné zhodnocení dost daleko a hodně se mění. Za tu dobu, co o jídle píšu, pozoruju s velkou radostí, že host v hospodě přestává být blbečkem, který sežere všechno. Je poučenej, náročnej a za svý peníze NĚCO chce. To mě moc těší. V Brně před čtyřmi lety dobré jídlo stálo šílený peníze a téměř chyběl level pro střední třídu. To už dnes neplatí, jsem nadšená, že obstály podniky typu Avia či La Bouchée, kde se u stolu střídá student s manažerem. Je to dobrý trend a bude pokračovat, důkazem je třeba prima humbuk kolem brněnského Bistra Franz (Urvěte místo na světle vepředu, k záchodu si nesedejte!) nebo Cattani.

A Julča osobně? Mně se za čtyři roky díky tomuhle blogu změnil život. Mám výkyvy, a budu mít, ale tohle je moje láska, která mě po čertech baví. Díky za čtyřletou přízeň!

Komentáře: 8 “Jemná jak smirkovej papír”

Co si myslíte vy?

Jméno

Mail (nikomu ho neřekneme ;-)

Web

Vždy čerstvé komentáře