Líba Mohelská o putování Španělskem: Bála jsem se různých příkoří

11.07.09

Chilli Menu: Zajímavá osobnost

Proč se probůh „nebigotní“ moderní ženská rozhodne drápat stovky kilometrů napříč rozžhaveným Španělskem až k jakémusi hrobu? Pěšky a sama? To mi vrtalo hlavou, když jsem svoji přítelkyni Líbu Mohelskou na začátku května vyprovázela k odjezdu na poutní cestu Camino de Santiago (Cesta do Santiaga).

Její poutnické střípky jsem hltala na Facebooku a představovala si ji jako hrdinku středověkého románu – v hábitu a sandálech. Po jejím návratu do Čech jsme vyšláply k Sirotčímu hrádku na Pálavě. Nad rozvalinami hvízdali rorýsi a my dvě nekatoličky jsme si povídaly o pouti krajinou i duší.

cerven2-160.jpg
Ty nejsi vůbec udýchaná…

Teď jsem docela v kondici, ta se na caminu buduje přirozeně.

A výrazně jsi zhubla.

Ano. Nechala jsem tam sedm kilo.

Líba v kondici a udýchaná Julie

Kolik kilometrů jsi vlastně šla?

Krokoměr jsem neměla. Ale podle různých pramenů cesta ze Saint Jean Pied de Port, odkud jsem vyšla já, měří asi 790 km.

Poslouchala jsem tvůj plán před cestou dost vyjeveně. Kdy tě to napadlo? Jít pěšky takovou dálku?

Četla jsem román Terapie mého oblíbeného Davida Lodge. Jednou z dějových linií je ta, kde se na pouť vydá školní láska hlavního hrdiny. Od té doby mě to lákalo. Asi před čtyřmi lety jsem proto vyrazila na zájezd s Kudrnou, jehož součástí bylo absolvování závěrečných sto padesáti kilometrů camina. Nadchlo mě to. Věděla jsem už ale, že to chci zažít sama a pořádně.

A že půjdeš měsíc, to sis určila sama?

Kdo chce na konci v Santiagu de Compostela dostat „compostelu“, latinsky psané osvědčení poutníka, musí ujít pěšky alespoň sto kilometrů. Na kole nebo na koni je potřeba ujet minimálně dvakrát tolik. Strategie jsou různé: dá se třeba někde začít a další rok pokračovat v cestě dál. Záleží na tom, jak se člověku podaří uklidit si ze stolu povinnosti reálného světa. Já jsem šla bez přestávky dvacet devět dní. Volna jsem si ale vyhradila měsíc. Na přesuny a nějaký čas v Santiagu.

Chybělo ti v batohu něco? Já bych s sebou potřebovala spoustu věcí.

Ani ne. Moje kamarádka šla camino dvakrát a protože je to praktická duše, půjčila mi svůj báječný seznam. Excelovou tabulku, do které shrnula všechny potřebnosti včetně vah, které se daly sčítat. Zátěž, která se nese na zádech, je totiž stěžejní faktor. Ale jde se civilizací, věci se dají dokoupit a mezilidská solidarita dobře funguje. Většinou se najde někdo, kdo chybějící věc půjčí nebo daruje.

A jak si pouť mám představit? Putuje se podle nějaké mapy?

Měla jsem průvodce, ale přímo na cestě jsem ho moc nepotřebovala. Sloužil mi spíš pro plánování cíle každého dne. Cesta je označená jednoduše žlutými šipkami, které jsou na každém myslitelném povrchu, takže míst, kde není jasné kudy dál, je minimum. Každý poutník na batohu nese svatojakubskou mušli, která je zároveň symbolem celé cesty. Buď si ji poutníci kupují, nebo ji někde na cestě dostanou. Já jsem šla ze St. Jean Pied de Port, hodně známého východiska, po takzvané francouzské cestě, která je nejtradičnější – ale tras do Santiaga vede několik, třeba severem Španělska nebo Portugalskem.

Musela jsi cestou potkat spoustu lidí.

Třeba Lydii – Francouzku, která šla z Le Puy ve Francii, to je asi dvakrát tolik kilometrů, než jsem ušla já. Bylo jí 47 let, byla manželkou a matkou čtyř dětí. Cítila se ve všech těch rolích, které se jí v životě postupně nabalily, trochu svázaná. A tak si oholila vlasy, aby tím symbolicky ze sebe všechno odhodila a byla znovu jen Lydia. Navenek působila hodně tvrdě. Ale naučila mě třeba, jak si dobře sbalit batoh. Nemohla se dívat, jak mi ty popruhy plápolají.

Já tu cestu chápu jako duševní obrodu. Představuji si, s jakou motivací ty šílené kilometry šlapu já. Dofouknout tam, kde mi to zrovna splaskává…

Motivace, proč ty kilometry jít, mají u každého spoustu různých úrovní. Já jsem hlavně chtěla nějaký čas jen pro sebe. Potřebovala jsem na chvíli vystoupit z kolotoče dedlajnů a mailů. Nechtěla jsem nepřetržitě viset na internetu ani číst a hlídat, aby mi něco neuteklo. Na dovolené člověk stejně čte knížky, sleduje zprávy nebo má spojení s kanceláří. Já jsem ten odstup potřebovala nekompromisní. Ale na Facebook jsem o sobě dávala vědět, aby moji blízcí věděli, že jsem v pořádku. To ve středověku nebylo, poutníci zmizeli na celé týdny a rodina se mohla jen modlit.

cerven2-142.jpg

Ano, to jsem četla s nadšením! A co jsi po cestě jedla a pila, nesla sis třeba instantní jídlo?

Přes den jsem snědla pár müsli tyčinek. Zastavovala jsem v kavárnách a občas si koupila sendvič. Hlavní jídlo bylo až večer, v restauracích formou takzvaného poutnického menu – Menu del peregrino. Většinou to byly dva chody. Prvním byla hustá polévka, dušená zelenina nebo špagety s masem a rajčatovou omáčkou. Na druhém talíři bylo maso nebo ryba s hranolky. Vegetariáni měli bohužel jen jedinou možnost – volské oko a smažené hranolky, a to ještě ne všude. K menu patří víno, většinou místní červené, a voda pro celý stůl. Víno bylo dobré a příjemně pitelné. A jako dezert jablko, puding nebo jogurt. Poutníkům se jídlo nabízí většinou za 10 eur. Chyběla mi ale dost citelně zelenina. Španělé hodně jedí maso. Jedna Španělka mi vyprávěla o kýtě sušené šunky, která jí vydrží pouhý měsíc – každý den si prý speciálním nožem pár plátků ukrojí.

Vařila sis?

Nakoupila jsem  ještě doma instantní bio polévky, ale nechala jsem je nakonec v některé kuchyňce na ubytovně. Na instantní nouzovky nebyla nálada a nebylo to ani potřeba. Občas jsme se spojili jako skupinka známých tváří a uvařili jsme společnou večeři, třeba těstoviny. Později jsme chodili na tapas. V Galicii na chobotnice. Abychom toho ochutnali co nejvíc, objednali jsme jídlo společně a ďobali od sebe navzájem. Vařit pro sebe se mi nechtělo.

Tipovala bych, že hlavní jídlo tvoří ve Španělsku ryby…

Občas ano. Chutnala mi dorada a merluza, což je druh tresky. Ale dobré byly i albondigas, knedlíčky z mletého masa v rajské omáčce, sušená šunka, salám chorizo a místní víno. Přes den jsem pila vodu, po cestě jsou fontánky.

cerven2-150.jpg

Voda je zdarma?

Ano. Před delšími úseky, ve kterých voda není, jsou poutníci varováni předem buď na ubytovně nebo v průvodci.

Kolik jsi s sebou potřebovala peněz?

Každý den jsem utratila asi 20–30 eur. Bydlení stojí zhruba kolem deseti eur. Já jsem si vybírala podle chuti a pověsti, takže jsem spala často v soukromých ubytovnách. Někdy jsem platila 5 eur, někdy 12. Někdy je příspěvek dobrovolný, ale když můžeš, sluší se přispět vždy. Za tu cenu poutníci dostávají postel a polštář. Spacák jsem si nesla svůj. Je třeba připočítat ještě náklady za letenky.

To ubytování je zřejmě nějaká ubytovna, že? 

Jako ubytovna slouží třeba bývalá škola nebo fara. Většinou je ubytování jednoduché a funkční, ale s veškerým zázemím. Ani jednou jsem se třeba nemusela sprchovat ve studené vodě. Spí se na palandách. Největší místnost byla hned první noc v Roncesvalles, pro 120 lidí. Většinou bývají pokojíčky třeba pro šest lidí.

To tedy příliš soukromí člověk nemá…

V albergue, jak se ubytovnám říká, jsou o soukromí obráni všichni. Vždycky se najde někdo, kdo chrápe. Kdo si nepřivezl špunty do uší, tak si je hezky rychle pořídil. Není třeba nahodit americký úsměv, ale nálada se v davu znásobuje a čím méně osobního prostoru člověk má, tím víc je nutné ho respektovat.

cerven2-137.jpg

Nebála ses?

Nebezpečí nehrozí. Spíš zdravotní potíže, pokud to člověk přežene a přepálí tempo. Nechci vypadat jako velká hrdinka, ale šla jsem spoustu kilometrů s lehkým zánětem šlach. A zvládla jsem to. Měla jsem pružné obinadlo a ibuprofen, který fungoval jako zabiják bolesti a působil protizánětlivě. Voltarenem jsem si bolestivé místo natírala a večer nohu ledovala. Zjištění, že můžu i přesto jít a nemít zaťaté zuby bolestí, bylo osvobozující.

Vyprávěla jsi, že ti byla ráno zima na ruce a navlékla sis rukavice. V kolik jsi ráno vycházela?

Většinou kolem sedmé ráno. Do osmi hodin nás stejně z albergue vyhnali kvůli úklidu. V průměru jsem šla denně 25 kilometrů, poslední den to bylo čtyřicet. Tak to vyšlo, před Santiagem jsou špatně rozložené vzdálenosti mezi ubytovnami.

U cedule na Pálavě aneb jak se kilometry přepočítávají na hodiny…

A lidi? Nevadili ti?

Doporučila bych každému zažít si tu cestu sám, bez doprovodu. Nejsnáze se tak proniká do společenství poutníků. Potkávání s dalšími lidmi byla zásadní součást mé cesty.

Ale ty jsi přece chtěla být sama…

Já jsem toužila mít čas pro sebe. A také jsem to nechtěla vnímat očima někoho jiného. Kdybych jela s kamarádkou nebo s partnerem, tak bychom si názor na všechno tvořili společně. Já jsem chtěla být úplně otevřená tomu, co přijde odjinud.

Podařilo se to?

Hned první den jsem potkala jednu Američanku, Cristine. To bylo vzácné setkání, zůstaly jsme spolu tři týdny, až do jejího odjezdu. Nešly jsme pořád spolu, ale většinou jsme se každý den shodly na cíli. Někdy jsme spolu šly a jindy jsme se potkaly až večer. Naše přátelství vzniklo spontánně a cítily jsme se v něm obě dobře. Kdybych šla s kamarádkou, tak by se pouto s Cristine nevytvořilo.

cerven2-149.jpg

A co ti lezlo na nervy?

Když jsem plánovala rozpočet, započítala jsem i mimořádné výdaje. Byly v nich i dvě noci v hotelu, bála jsem se už dopředu ztráty soukromí. Ve skutečnosti ta potřeba přišla o dost později, než jsem plánovala, ale hodilo se to. Dostala jsem rýmu a nechtěla lidi nakazit. A zároveň jsem se chtěla svobodně vysmrkat, neřešit, jestli někoho neruším, dát si sprchu a užít si rozvalování v posteli, mít prostor jen pro sebe.

To je krásný, ke spokojenosti ti stačí vlastně málo…

Na caminu je potřeba se starat o zcela základní věci. Hned první den jsem zahučela po kolena do bláta a večer v alberque nabízeli, že za dvě eura vyperou a usuší prádlo. To bylo krásné, byla jsem hrozně vděčná.

Stihlo to prádlo uschnout?

Ponožky málokdy. Trekové ponožky jsou tlusté a musí se měnit nejčastěji. Takže vyprat, ráno připnout na batoh a jít. Pokud nepotkáš sušičku, ty jsou na ubytovnách už docela často.

Psala sis deník?

Psala jsem si přehled etap a každý den nějaké dojmy. Pro mě to mimochodem byla dobrá zkouška. Když jedu na dovolenou, vezu čtyři knížky a ještě si dvě koupím. A knížka je těžká věc, takže tentokrát jsem žádnou neměla. Ale nejsem extrémní, zubní kartáček jsem nekrátila.

Ztratilas něco důležitého?

Cestou z Burgosu jsem zmokla a s Cristine jsme se rozdělily. Albergue bylo plné, takže jsem dostala místo v obrovské sportovní hale s rozkládacími lehátky s olezlými matracemi. Depresivní prostředí. A tam jsem zjistila, že nemám lékárničku. Doteď si nejsem jistá, jak jsem o ni přišla. Nevěřím tomu, že bych velkou červenou věc zapomněla v předchozí ubytovně nebo někde ztratila. Navíc jsem potřebovala ošetřit nohu a další lékárna byla vzdálená 20 km. Měla jsem sice Ibuprofen, ale Voltaren mi chyběl. Ale zázračně mi pomohly tři anglosaské dámy. Především mě vzaly mezi sebe, večeřely jsme společně, a jedna mi věnovala reklamní vzorek Voltarenu.

Splnilo to putování všechna tvoje očekávání?

Naprosto. I předčilo. Nečekala jsem, že to půjde tak hladce. Bála jsem se různých příkoří, ztráty soukromí. Možná, že zjištění, že může jít všechno tak dobře, bylo to poučení, které jsem si měla odnést. Umím si totiž najít různé katastrofické scénáře, jak se něco, cokoli může v životě podělat.

Do rozhovoru vstupuje letadlo a rorýsi

Dovedu si představit svůj souboj s vlastní vůlí. Přišla na tebe krize?

Že bych si sedla na zadek a řekla, že už chci jít domů, tak to ne. Bolela mě noha, počítala jsem kilometry do cíle, ale to se vždy spravilo. Byla jsem zřejmě nějak víc nastavená na vnímání hezkých věcí. K úžasu tě přivedou už mraky na obloze… a viděla jsem spoustu čápů. Jedna Švédka mi vyprávěla, že když se jí nechtělo, část cesty vždycky jela autobusem. Já si ale myslím, že překonávání sebe sama k té pouti patří. Ne, že by člověk musel nést kříž, bičovat se nebo jít bos. Ale určité sebepřekonání pro mě bylo důležité. Já jsem šla pěšky celou dobu.

Co je na úplném konci? Na tom posledním kilometru?

Katedrála. Hrob svatého Jakuba a zadostiučinění…(smích)

A potom je mše?

Ano. Každý den v poledne je poutnická mše. Kdybych byla katolička, tak to nějak duchovně zakončím. Třeba u zpovědi. Ale i pro mě představovala mše emotivní vrchol, před očima ti proběhnou obrázky z uplynulého měsíce. A samozřejmě pro mě bylo fajn, že jsem na konci potkala známé lidi. To jsme v zájezdu s Kudrnou nezažili. Setkání s poutníky na stejné vlně tomu tenkrát chybělo. Každý z nás, kteří jsme v té katedrále seděli, potřeboval pauzu. Já od práce, někdo od vztahu, jiný si potřeboval uvědomit, kam v životě dál.

Doporučila bys to třeba partnerům? Když jsme u nás pili víno a ty jsi nám to vyprávěla, mě a muže to nadchlo.

To určitě. Se životním partnerem ta pouť může mít úplně jiný rozměr, který třeba mně unikl. Být spolu a mlčet – pro vztah to může být obohacení. Asi byste měli méně příběhů s lidmi. Ale na probrání věcí je k dispozici dlouhých téměř 800 km.

O smrkání v soukromí

Na mapě ta dálka musí vypadat impozantně…

Na konci jsme si to ukazovali prstem. Krásný je, že se vlastně stále putuje na západ, za vlastním stínem. Když už někdo neví kam dál, podívá se, kam směřuje jeho vlastní stín.

Víš, že tvůj výkon i motivaci docela obdivuju?

(smích) Mně to sedlo ve správný čas. Dostala jsem to, co jsem zrovna potřebovala, a svět byl trochu osekaný o každodenní povinnosti. Statut poutníka tě vlastně dokonale chrání před světem. K obdivu jsem tedy trochu rezervovaná. Je potřeba si také uvědomit, že camino už prošly tisíce dalších lidí. Po staletí.

Líba Mohelská je překladatelka, publicistka, obdivovatelka květinových motivů a dobrého designu. Žije a pracuje v Brně. Miluje hory, letní stmívání a kafe s mlékem. Nemá ráda nedělní odpoledne, kdy je ve vzduchu cítit pondělí.

Kudy vede svatojakubská cesta

mapacompostela.jpg

Odkaz na Líbiny fotky. - veřejné pro všechny, k prohlížení není nutné mít účet na Facebooku.

Camino, také svatojakubská cesta, je jednou ze tří nejzásadnějších křesťanských poutí společně s cestou do Říma a Jeruzaléma. Poutníci směřují většinou pěšky z různých míst Evropy až ke hrobu apoštola Jakuba ve španělském Santiagu de Compostela. Symbolem cesty je svatojakubská mušle.

O cestě napsal knihu Poutník – Mágův deník Paulo Coelho, kromě něj i Pavla Jazairiová a další autoři.

Mapa je převzata z webových stránek Ultreia.cz.

Komentáře: 9 “Líba Mohelská o putování Španělskem: Bála jsem se různých příkoří”

  1. J.Č. / Jižní svah

    Vždy, když čtu nebo slyším něco podobného, nadchnu se pro myšlenku taky vyrazit. Jenže to v podstatě nikdy nedotáhnu do konce. Obdivuji každého, kdo se opravdu sebere a vyrazí :)

  2. Cutie

    Líbino vyprávění na živo mě nadchlo a ráda jsem si to přečetla i tady…moc pěkný rozhovor!

  3. Tosk

    Už delší dobu dobu uvažuju o něčem podobném; možná letos vyjde podzimní prodlouženě víkendová příprava s několika spřízněnými bloggery..
    T.

  4. ellinor

    V Německu je hodně populární knížka komika Hanse-Petera Kerkelinga o tomtéž. Taky není věřící. Kdo nemá rád chození po horách, tomu doporučuju Taizé komunitu ve Francii. Je to pro věřící, ale styl modliteb a pobytu tam je tak tolerantní, že kromě jedné služby v kuchyni za týden a drobného příspěvku po vás nic nechtějí. Můžete chodit na modlitby a bohoslužby (velmi prosté, ale velmi osvobozující), ale taky nemusíte.

  5. Liba M.

    Ano ano, Kerkelinogova knížka je důvod, proč jsou letos na caminu tak hojně zastoupeni německy mluvící poutníci. Nedávno vyšla i v českém překladu.

    A zpěvy z Taizé se dají ochutnat i v Brně, dva evangelické sbory pořádají jednou měsíčně setkání (snadno vygooglitelné).

  6. Lucka

    Ahoj Julko, počtení o putování krajinou je neco pro mne, sama bych se tam sice nevydala, ale muselo to byt uzasne. Smekam pred odvahou Liby M. – vydat se nekam uplne sama. Takove mesicni prazdniny bych brala. Mej se a zdravim tvou rodinku.

  7. ChilliJulie

    Luci ahoj :) Já jsem to jenom sepsala a hodila sem. Taky mě to nadchlo a zdravím a že by příští sobotu? :) )

  8. Andrea

    Moc pěkně napsané! Absolvování Camina doporučuji každému, je to opravdu jedinečný zážitek.

  9. Zuza

    ahoj :) Tvůj článek bylo to poslední co nás popohnalo k tomu, na cestu vyrazit, jen nevím zda zvládnu ubytování s tolika lidma, takže v batohu mého muže je i stan :) )) držte nám palce :)

Co si myslíte vy?

Vždy čerstvé komentáře