ChilliJulie.cz – To pálí!

Na Sněžku bez svačiny

10.06.11

Chilli Menu: Zápisky

Chci vylézt na Sněžku, ale nebudu si mazat žádné rohlíky. Bezpečnou svačinu nechám tentokrát doma, rozhodla jsem se při klikání na mapy.cz. Takže v batohu mám jen láhev vody pro sebe, menší pro psinku a mířím autem z Trutnova do Pece.

 

Na parkoviště k lezeckému areálu dorazil i můj parťák. Bez mapy, buzoly, vesel i kormidla, po šíleném večírku. Uf, potřeboval spíš postel, pořádnej vývar a studenej obklad na čelo. U stanice lanovky se ale podíval nahoru na nekonečný kopec – a bylo rozhodnuto. „Toho bohdá nebude, aby král český z boje utíkal,“ prohlásil a statečně se zakousl do kopce. Skvěle, jdeme po vlastních! Strmou cestou na Růžohorky stoupáme prvních čtyři sta výškových metrů.

 

Vlhká a chladná cesta lesem kupodivu rychle ubíhá. Zastavujeme se, šplácháme v potocích, namáčíme psa, kocháme se každým výhledem, nasáváme energii, posloucháme vrnění lanovky a kecáme o blbostech. Nikde nikdo, nahoře nad námi píská dravec a mně se chce křičet, jak je to krásný. Po hodině a půl mezi stromy blýskne střecha Děčínské boudy: náš první cíl. „Tady si tu kocovinu doléčíš,“ slibuju.

 

Z jídelního lístku bych si objednala celou první stránku. Ano, všechno si děláme sami, ujišťuje pohodářka v kroji a diví se, že tak civím do jídelního lístku. Jsem uchvácená. Žádné složitosti, všechno už vymysleli budaři, chytré hospodyně a chlapi od ovcí. Vývar mají, ale my si objednáváme dva kameninoví tyglíky vychlazeného podmáslí – po metrech stoupání úplná lahoda. Kyselo jsem před lety měla v jedné podkrkonošské hospodě a bylo to naproto příšerný. Tady neváhám a prosím ještě o chleba s tvarohem, houbovku a bramborák. Vyměňujeme si dřevěné lžíce a ochutnáváme osvěžující kyselo i koncentrovanou vůni podhoubí. Neuvěřitelné, sedíme na rozkvetlé louce, kolem nás příjemně fouká, krojovaná slečna nosí k vedlejším dřevěným lavicím studené borůvkové koktejly a pocukrované nadýchané koláče. Maso na různé způsoby? Jasně, kusy hovězího chodí vedle v ohradě. Musím se ještě na závěr podívat do boudy. Sympatická kuchařka doporučuje ještě polévku se šťovíkem, ale tu si nechám na příště. Mámím z ní recept na to moc dobré kyselo. Žádný problém, povídáme a vaříme a mně se chce řvát podruhé. Uprostřed Krkonoš, v lese a taková nádhera? Nechceme se přecpat, tak ukládáme něžně zabalený krajíc čerstvého chleba (pečou sami, jak jinak) do batohu a příjemně osvěženi lezeme posledních čtyři sta metrů na vrchol.

 

Nemůžu se z kulinářského zážitku vzpamatovat. Poslední stovky metrů jsou šťastný i šílený zároveň. Řehtáme se tomu že nemůžeme, funíme, potíme se, psa už musíme nést a já cítím, jak se mi pálí ramena. Ale jsme na Sněžce! Nahoře fouká, fotíme, fascinovaně koukáme do Obřího dolu a snažíme se nevnímat desítky lidí kolem sebe. Nějak nechci civilizovaně posílat pohledy z poštovny. Musím se sem vydat na podzim nebo v zimě, když je to pro většinu turistů méně pohodlné. Ale výhled je nádherný a já jsem na sebe pyšná.

 

Ještě pořád nevíme kudy zpět, nakonec volíme směr k Luční boudě – prý si tam pečou vlastní rohlíky, to mě zlomilo. Kam se podívám, je vidět předaleko, ale davů už se nezbavíme až k Výrovce. Skáčeme po kamenech dolů, Fifa nemůže, takže ji nesu. Na Luční boudu je to dva a půl kilometru tundrou, jsme tam za chvíli. Luční bouda je další Václavák. Vyhlášená pekárna právě vyprdla a dodala dávku skvělých koláčů i čerstvých posolených rohlíků. Nejsou úplně levné a nákup u pidi okénka v tmavém přízemí by mohl vypadat důstojněji.

 

Platíme dvacku za rohlík, pětatřicet za koláč s drobenkou a sedíme na kamenech před boudou. Není kam se rozložit, všichni spíš postávají se svačinou v ruce, pokud se nechtějí cpát uvnitř v restauraci. To my ne, takže rychle mizíme cestou na Výrovku. Sranda – celou dobu se nám lepí podrážky bot k podivně rozteklému asfaltu. Ale přehoupneme se přes sedlo a koukáme na další hradbu hor a dominantní Černou horu s vysílačem. Na Výrovce s vychlazenou kofolou v trávě usínáme pod borovicí. Zbývá posledních pět kilometrů do Pece.

 

Je nám fajn, klesáme zostra k Richterovým boudám, Fifka nás ďoube do lýtek a povzbuzuje. Je mi trochu líto, že se vracíme do údolí, chtělo se mi ještě pokračovat po hřebenech. Příště, v nohách sedmnáct parádních kilometrů! Už vím, že na Sněžku se dá dojít i bez svačiny, měkký chleba s vůní hory nostalgicky dojídám v autě.

 

Kdyby se vám taky chtělo:

Parkování v Peci na hlídaném parkovišti stojí na celý den (červen 2011) 120 Kč. Přímo u parkoviště je bobová dráha (70 Kč dospěláci jeden sešup – málem jsem umřela strachem z výšky – musím překonat) a horolezecké bludiště s jízdou po laně.

Ušli jsme asi 17 kilometrů, vylezli z 818 metrů nad mořem do nejvyšších v Česku 1602. Na Sněžku jsme stoupali 2 hodiny 20 minut. Celkem i se všemi zastávkami, kocháním, jídlem a šlofikem na Výrovce to trvalo 9 hodin. Až půjdu příště, půjdu rozhodně zase na Růžohorky a zkusím to zpátky dolů Obřím dolem. Tak.

Komentáře: 5 “Na Sněžku bez svačiny”

Co si myslíte vy?

Jméno

Mail (nikomu ho neřekneme ;-)

Web

Vždy čerstvé komentáře